Říjen 2014

Mám založit stránku na fb.?

27. října 2014 v 23:22 | Mugiwara Karin |  Ostatní
Ahoj návštěvníci mého blogu. Napadl mě takový nápad. Co takhle,kdyby jsem založila facebookovou stránku? Dělila by jsem se tam s vámi vic o své mylšlenky,videa a popřípadě i nějáké ty fotky a obrázky by jsem taky přidala. Navíc,kdyby jste se chtěli na něco zeptat,poprosit nebo něco prodiskutovat,mohli by jste mi napsat na zeď. Možná že je to šílený nápad,ale chci slyšet,co si o tom myslíte...
Děkuju,
Mugiwara Karin :3


Dračí krev 1.kapitola

27. října 2014 v 20:01 | Mugiwara Karin |  Dračí krev
(Ahoj všichni návštěvníci mého blogu. Nedávno jsem se zmínila,že píšu knížky. Chtěla bych tedy jako nový project začít zveřejňovat moji knížku s názvem DRAČÍ KREV. Jedná se o fantasy příběh,ve kterém hraje hl.postavu drašice jménem Ineffraenata,zkráceně Nef,která bude muset zachránit svojí rodinu a kmen ze zajetí Ordů(lovců). Budu vděčná,jestli mi napíšete,co si o tom myslíte a co by jsem měla od základu změnit. Je to jenom takový můj koníček,ale byla bych ráda,kdyby jste mi zdělili svůj upřímný názor na tuto první kapitolu. Dekuji, Mugiwara Karin)

1.kapitola

Vítr mi narážel spolu s deštěm na mé šupinaté tělo. Bolest ze zranění na pravém boku mi rychle vysávala sílu,spolu s odhodlaností žít. Cítila jsem,jak mi vítr odfukuje kapky krve z kůže. Věděla jsem,že můj konec nejspíš bude blíž,než jsem si myslela. Moje bolestné vzlyky se mezi hřměním ztrácely. Neslyšela jsem ani vlastní myšlenky. Byla jsem zmatená a na pokraji svých sil. Blesk najednou udeřil těsně vedle mě. Ochromil mi smysly a křídla. Ztratila jsem orientaci. Řítila se střemhlav dolů,dolů k zemi. Vzduch mě obalil silnou vrstvou,která připomínala plášť. Vítr mi tlačil na obličej. Odfoukávala krev z rány na boku. Nakonec,jsem cítila tvrdý náraz na zem a to,jak ztrácím vědomí v měkké,mokré trávě....

Byla jsem u nás v kmeni. Všude okolo byli stromy a jeskyně,kde jsem žila s ostatními draky. Všichni se smáli na velké slavnosti dračích křídel. Létalo se okolo karmínového ohně. Všichni předváděli svá silná,různě zbarvená křídla. Najednou však,všechno pominulo a začaly výkřiky. Všichni utíkali pryč. "Nef,jdi se schovat rychle,utíkej!" Křičela na mě naléhavým hlasem moje máma. Popadla jsem svou malou sestřičku Aperi za ruku a utíkali jsme co nejrychleji to šlo. Viděla jsem jak Ordové zabíjí a chytají příslušníky mého kmene do klecí. Najednou,Aperi zakopla,vysmykla se mi z ruky. Než jsem si to stačila uvědomit,byla v zajetí Ordů . Odváděli jí pryč ode mě. Chtěla jsem se pro ní vrátit,ale strach mě přinutil,ať utíkám co nejrychleji to jde,Ordové mi byli pořád v patách. Stříleli po mě harpunami,která byli speciálně upravené na naši silnou kůži. Popadala jsem dech. Prodírala jsem se mezi stromy,kde bylo málo místa na vzlet nad ně. Nakonec,... jedna z nich zasáhla svůj cíl.

Otevřela jsem pomalu oči. Bolest mi projela hlavou. Chytla jsem se za zraněný bok. Co to je? Necítila jsem ránu,ale kus látky,který jsem přes ní měla. Pořádně se rozhlédnu okolo sebe. Ležela jsem na měkkém gauči. Okolo mě byli bílé stěny. To mě snad Ordové dostali?
"Už jsi vzhůru?"
Za mnou se objevil člověk. Spíš kluk než dospělí. Rychle jsem vstala a snažila se utéct,ale podlomili se mi kolena. Zřítila jsem se k zemi. Plazila jsem se. Nohy,které jsem táhla za sebou byli bez života.
"Vrááááá." Zařvala jsem z plných plic,ale něco bylo jinak. Hlas jsem měla slabší a méně hlasitý,než před tím. Chytila jsem se za krk. Kde mám šupiny? Podívala jsem se na sebe. Neměla jsem žádné šupiny. Místo šupin jsem měla pouze narůžovělou kůži. Místo drápů malé nehty. Bez křídel,bez ocasu. Byla jsem spíš jako.... Člověk.
"Uklidni se-"
"Kde to jsem? Co jsi mi to udělal?" Můj hlas mluvil lidskou řečí místo dračí. Jazyk byl kulatější něž můj ještěří dlouhý jazyk,kterým jsem mluvila se svojí rodinou. Připadalo mi,že jsme ještě horší nepřítel,než jsem byla před pár hodinami.
"Jsi u mě doma. Našel jsem tě v lese nedaleko odsud. Měla jsi hlubokou ránu,tak...jsem tě přinesl sem a ošetřil ti rány." Jeho podivné zelené malachitové oči,kterých jsem si teprv teď všimla,mě pozorovaly,ale ne jako kořist,spíš byl zvídaví.
Přistoupil ke mně blíž s nataženou rukou. Já jsem jeho ruku rychlím plácnutím odrazila. Pátrala jsem očima po východu z tohoto podivného domu. Nohy jsem měla pořád bez citu,byla jsem bez křídel ocasu a mých vrozených dračích dovedností,bez kterých by jsem si život nemohla představit. Když nemohu navíc ani utíkat,je naděje na útěk nulová.
"Měla by sis jít ještě lehnout. Takhle se ti za chvíli otevře znovu rána. Pojď,pomůžu ti vstát." Znovu ke mně natáhl ruku. Choval se,jako bych byla malé zvířátko,které se bojí. No,vlastně jsem si tak ve svém novém těle připadala. Jako by se moje dračí já svíjelo v klubíčku někde hluboko uvnitř mé duše.
Chvíli jsem si ho prohlížela. Z jeho zelených očí jsem nevyčetla žádnou nenávist,ani postranní úmysly,což bylo u lidí neobvyklé. Podala jsem mu pomalu ruku a on mě vyhoupl a pomohl mi na vínovou pohovku,na které byli vidět jasné fleky od krve. Jeho opatrné pohyby mě až udivovaly. Jemně mě položil na pohovku a přikryl dekou. Sedl si na zem,hned vedle mě.
"Jsem Sebastian. Jak se jmenuješ ty?" Seděl zkrouceně na studené zemi. Říkala jsem si, co si myslí? Jaký důvod měl mě zachránit? A to nejdůležitější,proč jsem člověk?
"Ineffraenata. Jsem Ineffraenata." Jeho obličej se zkroutil do lehkého úsměvu a trochu se mu objevili vrásky na čele,jak zvedl obočí.
"Infan-, Ifaen-" Snažila se udržet smích,kvůli tomu,jak se moje jméno správně snaží vyslovit. Nejspíš bude pro lidi těžké si moje jméno pamatovat.
"Stačí Nef." Bylo slyšet,jak si hlasitě oddychl úlevou.
"Máš zvláštní jméno Nef." Byla jsem v rozpacích. U nás má sice každý drak neobvyklé jméno,ale moje nějak nevyčnívalo. Každému drakovi dala jméno věštkyně našeho kmene.
Dál už jsem nic neřekla. Jenom jsem ho pozorovala a on pozoroval mě. Jeho oči jako by chtěli odhalit moji duši. Tedy alespoň mi to tak přišlo.
"Měl bych ti dát něco k jídlu. Počkej tady." Otočil se ode mě a vstal ze země. "Počkej tady." Hlad jsem docela měla. Navíc,alespoň můžu být chvíli sama a popřípadě vyzkoušet,jestli jsou už moje nohy v pořádku.
Hned jak zmizel za pokoje,snažila jsem se postavit. Postavila jsem nohy na zem. Chvíli jsem seděla. Kvůli studené podlaze mi bylo zima na chodidla. Zhluboka jsem se nadýchla a pomalu jsem vstala.
"Děkuju." Moje nohy mě tak tak drželi nahoře,ale postačilo to,aby jsem se dostala k proskleným dveřím v místnosti,za kterým bylo vidět jezero,les. Ihned po otevření dveří mě ovanul studený vánek,který mi byl známější než cokoliv jiného tady. Ohlédla jsem se za sebe,abych se ujistila,že Sebastian není za mnou. Udělala jsem pár kroků ven. Bylo socho a pěkně. Po dešti,který mě se přivedl ani stopy.
Kolik dní už jsem tady?
Zavrtěla jsem hlavou,abych vytřásla všechny zbytečnosti okolo.
"Na to teď není čas. Musím se rychle dostat zpátky." Vyběhla jsem a snažila se neohlížet zpátky. Moje holá kůže studila. Nezastavovala jsem. Byla jsem zmatená a plná smíšených pocitů,které se vydrali ven v slzách. Jedinou věc,co jsem věděla jistě je,že musím zachránit svoji rodinu. Ale nejdřív,... musím získat zpátky svoje tělo. Skočila jsem do vody šipku. Voda byla studená,ale nevadilo mi to. Adrenalin mě hnal dál. Rána trochu zaprotestovala,ale já se hnala dál. Plavala jsem na druhý břeh,směrem k lesu. Prodírala jsem se vodou,ve které mi moje ruce proráží cestu dál.
"Nef,Neeeef..." Zastavím se a plavu na místě. Vidím na břehu Sebastiana a hledá mě. Zatím si však nevšiml,že jsem ve vodě. Vypadá vystrašeně.
Moje rána se začala bolet ještě víc. Ve vodě vidím,jak se mi moje krev mísí s vodou. Snažím se rychle dostat na druhý břeh. Už je to blízko. Jenom kousek. Jednou rukou držím ránu na pravém boku a druhou se snažím co nejrychleji plavat. Už dosáhnu na dno. Dojdu na souš a svalím se na zem. Když se podívám na pravou ruku,mám jí celou od krve.
"Nef,vydrž to,za chvíli jsme u tebe." Jeho křik se rozléhal kolem. Předci jen si mě všiml.
Zatínám zuby co nejvíc to jde. Bolest,která mnou projížděla byla každou minutu silnější a silnější. Držela jsem si bok si nejpevněji to šlo,aby jsem zpomalila krvácení z rány. Nedokázala jsem myslet na nic jiného než na tu bolest. Slzy mi tekly z očí jako z vodopádů.

Nevím proč,ale najednou,se mi před očima objevili draci z našeho kmene,moje rodina. Smáli se u ohně a jedli maso. Draci s dračicemi tancovali těsně u sebe. Všichni se dobře bavili. Tanec jak na nebi tak na zemi byl neuvěřitelný. Páry míchali svoje ohně dohromady a tvořili tím nádhernou podívanou plné různých odstínů oranžové a červené,spolu s ornamenty,které se v nich tvořili. Pokaždé jsem se koukala na jejich hýbající se těla. Jejich proplétající se ocasy byli jako jeden. Vždycky jsem jim záviděla. Obraz se najednou zatemnil a já se začala topit ve tmě...

Gokuraku seishun hockey bu 9.kapitola

27. října 2014 v 15:38 | Mugiwara Karin |  Překlady
Po dlouhé pauze(kvůli násilnému odpojení netu),s vracím zpátky z novou kapitolou GSHB. V této kapitole se Hana s Itogawou stratí v džungli,kvůi Izumiho myšlence. Hana tak bude muset nějáký čas strávit s Itogawou,který jí nemá zrovna dvakrát v lásce. Jak to asi dopadne?

ONLINE




DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ-Násilné odpojení

13. října 2014 v 18:18 | Mugiwara Karin |  O mě
Ahoj všichni,omlouvám se,ale mám pro Vás špatnou správu. Momentálně jsem odpojená od netu,protože si mámin přítel postavil hlavu. Takže nemohu přidávat překlady,které jsem ji přeložila. Ptáte se,co se stalo tak vážného,že mě jako jedinou odpojili?
Mno,bylo to asi tak... Máme malého psa(jezevčíka) Báru,mno a ona mi poklouzla domů,ikdyž to má zakázané. Mámin přítel následně přišel a začal na mě být hnusnej a přikázal mi,aby jsem ho ikned zavřela. Mno a já blbá na něj vplázla jazyk,proože mluvit na mě tímto tónem je fakt hnusný a neandrtálký(i kdž on je takovej furt). Neuvěříte co se však stalo dál. Přiběhl ke mě do pokoje,vzal mi můj stojan na malování a fláknul s ním o zem(jsem ráda,že se nerozbil). Následně zavolal do firmy aby změnili heslo na wifi a kvůli tomu s Vámi nemůžu komunikovat. Momentálně píšu tajně přez mámin notebook. Řekněte mi,je todle normální?
Vaše Karin :/ .